Kniha Cesta kolem dokola vyjde koncem roku 2014 (když to dobře půjde). 
Objednat si ji můžete už teď. Podpoříte tím naše snažení. Knihu do tisku připravujeme sami. Ještě sháníme několik fotografií, které se po cestě ztratily a pak už jen odnést do tiskárny... 

"Deník z cesty kolem Světa, kterou jsme měli to potěšení vykonat od 20. srpna 2004 do 11. listopadu 2006." Jiří Helus, Markéta Simová, Šašek, Zrzavka a Šnek

Pákistán. Zemí dlouhých košil

 

Pákistán nás přivítal připraveným autobusem na hranicích. Jen jsme museli celý den počkat, až spolucestující narvou tohoto stařičkého malovaného pašáka zevnitř i zvenčí kontrabandem. Dojemné také bylo, jak se o nás postaral pákistánský celník. Před celnicí stála skupinka veksláků a my se s ní snažili vyměnit zbylé íránské peníze a pár dolarů. Chlapíci před tím zřejmě udělali nějakou rychlou nekalou dohodu proti nám dvěma jediným Evropanům a nechtěli jedny potištěné papírky vyměnit za jiné jinak než v nehorázně nevýhodném kurzu. Měli jsme dost času, a tak jsme nechtěli na tento přepočet přistoupit. No a pak asi vzrůstající hluk orientálního obchodování přivábil celníka. Obrovský Pákistánec, v respekt budící uniformě, se jen přiloudal na kraj naší skupinky, významně povytáhl obočí a začal si kroutit kníra. Výstup jak z němé grotesky fungoval. Směnárníci zkrotli, kurs se vrátil na původní hodnotu, my směnili a nakonec jsem lehkou poklonou hlavy a přiložením pravé ruky na prsa po arabsku poděkoval policistovi. Ten beze slova zalezl zpátky do hliněného domku pokračovat v siestě.

Do Quetty trvá cesta pouští a horami, s přestávkami na občerstvení a kontrolu četníky, 18 hodin.

Občerstvení v místním motorestu vypadá tak, že autobus zastaví u řady hliněných chatrčí, kde na rohožce na zemi si můžete dát guláš z kozy a placku a pak si můžete do jedné z mnoha lahví válejících se kolem sudu nabrat vodu, jít do pouště vykonat potřebu a pak se omýt vodou z této lahve.

Vykonávání velké potřeby v Asii je téma, které rozhodně stojí za odstavec.

Toaletní papír jsme viděli naposled v Turecku a nechybí nám. Není to ale tak, že naše hygienické návyky degradovaly, opak je pravdou. Asiaté nás Evropany považují za čuňata, která si, s odpuštěním, rozmazávají papírem hovňajzy po zadku. (No, řekněte sami, kdybyste měli talíř špinavý od čokoládového pudinku a chtěli byste ho schovat, raději byste ho otřeli papírem nebo omyli vodou? A to mluvíme o pudinku!) Oni sami používají mnohem čistotnější způsob a jejich toalety jsou na to uzpůsobeny. Kadí se v dřepu do záchodů, kterým se v Čechách říká turecké. To nejen udržuje člověka ohebného celý život, ale hlavně to umožňuje omytí konečníku po každé stolici, protože v této pozici je náš tělesný kanalizační otvor nejnižším bodem. Pokud byste takovou očistu chtěli udělat v pozici „lyžaře“ nad naší mísou, voda by vám stekla po stehnech do bot. Pro tento rituál, oslavující čistotu, mají všude, kde se vykonává velká potřeba, k dispozici vodu a vyhrazenou jednu ruku. My jsme do prastarého systému přidali mýdlo a od té doby se báli okamžiku, kdy se budeme muset vrátit ke středověkému otírání.

Zajímavou zkušeností bylo potkat celníky. Policejní kontrola v poušti spočívá v tom, že na autobus vylezou, za hrozného řevu a ozbrojeni kulovnicemi, četníci, a shází část kontrabandu. Pak se vše uklidní, přinesou se rohože a připraví se čaj. Pašeráci, řidiči autobusu a státní úředníci zasednou a nastane rokování a smlouvání. Pak se malá část paše naloží zpátky na střechu, zbytek zůstane ležet na písku, nic se nezapisuje a jede se dál.

Pákistán je vlastně odtržená muslimská část britské Indie a naše dojmy byly, že na tomto subkontinentu i při chudobě jaká tam je, bude velká legrace. Vše bylo barevné, že oči přecházely jak nám, tak jim.

Někdy nás napadalo, kudy všichni cestovatelé jezdí do Indie. Když jsme si v Quette kupovali lístek na 16 hodinovou cestu vlakem do Bahawapur, pokladní zavolal synovi a ten nás zavezl do lékárny, kterou provozuje s bratrem, na kus řeči a čaj (mimochodem ve velké části Asie se čaji opravdu říká čaj). Oba nikdy dosud nepotkali bělocha. Pak nás luxusní lehátkový vlak odvezl do Bahawapuru. Ten by mohly České dráhy Pákistánu závidět (ten vlak).

Jak popsat tuhle část Asie? Všude rikši, pach a shon. Lidi všechno dělají sedíce na zemi či na bobku. Krejčí tak šijí šaty a řezníci tak sedí uprostřed hromad masa. Drží nůž mezi prsty u nohou a rukama o něj krájí maso na kousky. Buvoli a oslíci jsou obarveni henou. Škola má své třídy pod stromy a pro chutě dobrot, které tady jíme, na klávesnici prostě nejsou čudlíky. A pro vůně a zápachy čeština ani nemá názvy. Jak předat pocit, když zjistíte, že během odpolední návštěvy bazaru se za vámi vytvoří houf dětí o velikosti menší mateřské školky? Konečně Asie není součtem všech těch věcí, je směsí toho všeho a ještě mnohem víc. Jeďte se mrknout.

 

 

 

Kontakt

Yakeen J. Helus

Yakeen +420 608 407 802
Satya + 420 734 271 003

© 2013 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode