Myanmar - hledání magického

10.03.2016 23:44

Jihovýchodní Asie, Indočína, Bengálský záliv, Barma, jsou některé z exotických názvů, které se geograficky vztahují k Svazové republice Myanmar. Ta, ve velikosti 8,5 českých republik, známější pod názvem Barma, leží na břehu Bengálského zálivu a její největší sousedi jsou na západě Indie a na východě Čína. Společné hranice má ale také s Bangladéší, Laosem a Thajskem. To vše griluje slunce a oplachuje déšť v tropických kulisách Jihovýchodní Asie.

Tohle je zpráva nejen o Myanmaru a o tom, jak jsme ho ochutnávali a objevovali, já a Satya, po dobu čtyř týdnů na přelomu roku 2015 a 2016, ale možná především o našem hledání magického.
Do Myanmaru jsme vstoupili po zemi z Thajska, kde jsme si, po příletu do Bangkoku, do druhého dne snadno opatřili měsíční víza. Již tyto fakty svědčí o změnách, které se v posledních letech v této zemi odehrály. Ještě nedávno, kontrolou posedlá vojenská chunta trvala na tom, aby návštěvníci do země výhradně létali, většinu služeb pro turisty provozovala sama a na nás, nezávislé cestovatele, zvědavá nebyla. To se však rychle mění. Většinou národa milovaná nositelka Nobelovy ceny za mír Su Ťij, je již několik let propuštěná z domácího vězení, sedí v parlamentu a její Národní liga pro demokracii od listopadu 2015 vládne většinou křesel. Důvěra jakou vkládají obyvatelé všech svazových států v její novou vládu se projevuje i tím, že pozvolna utichají konflikty trvající i několik dekád a mizí tak nejen násilí, ale i omezení pro cestovatele. Ani poslední vydání Lonely Planet již není aktuální. My jsme si v něm přečetli, že po úplně jižním výběžku se nesmí cestovat po zemi, ale jen létat, a tak jsme do Myanmaru vstoupili z Thajského městečka Mae Sot. Již to není pravda. I po jižním ocásku země lze svobodně cestovat. To jsme se ale dozvěděli až v Mawlamyine, kam jsme první den dojeli. Hned, jak jsme překročili hranice, věděli jsme, že v téhle zemi se nám bude líbit. Usměvaví lidé, dřevěné domky na kůlech, bujná vegetace, organický zmatek a nepořádek a místo latinky písmo, které je složeno z různě zdobených koleček. Británie kdysi osadila tuto zemi postupně ve třech vyhraných válkách a v jednom období město Mawlamyine využívala jako kapitál. My jsme ho využili jako základnu pro dva výlety. Na jednom jsme viděli největší ležící sochu Buddhy na světě, 180 metrový kolos, ve kterém je ve dvou patrech panoptikum Buddhových životních příběhů. Druhý výlet nás zavedl ke třem pozlaceným kamenům na vrcholu hory. Když jsme si ještě prohlédli velikou zlatou pagodu na kopci uprostřed města byli jsme připraveni na Myanmar. Tahle země je totiž plná zlatých pagod, obrovských Buddhů, pozlacených kamenů, ale hlavně, nepřestane Vás překvapovat. 
 
Z Mawlamyine jsme jedním autobusem dojeli do bývalého hlavního města, Yangonu. Cestování po Myanmaru je jednoduché a pohodlné jak tomu je v Asii často. Jedinou naší časomírou po celou dobu byl jinak nefunkční telefon mé ženy. Pokud jsme někdy chtěli vědět kolik je hodin, musela ho nejdříve Satya vyštrachat z batohu a zapnout. To nás ale zajímalo málokdy. Budili jsme se brzo ráno, když bylo světlo. V klidu jsme posnídali a teprve pak, lhostejno v kolik, jsme se vydali na cestu. Autobusy na větší vzdálenost jezdí často, pickupy s lavicemi na vzdálenosti krátké každou chvíli a motorkotaxíky pořád. S takto pohodlným jízdním řádem jsou hodinky k ničemu.
 
 Yangon byl do současného pravoúhlého uspořádání ulic postaven Brity v 19. století kolem Swedagon Paya, která zdepodle pověsti vyrůstá již 26 století a podle historiků současnou podobu získala po poslední přestavbě roku 1774. Tato stupa pod sto metry své výšky, tisíci diamanty, šestadvaceti tunami zlata, akry mramoru a spoustu ostatního materiálu ukrývá 8 vlasů Guatámových a relikvie dalších tří Buddhů. Troufám si tvrdit, že málokdo z Vás viděl větší hromadu zlata. Ve městě jsme pobyli několik dní. Satya část z nich na toaletě příjemného hotýlku. Viděli jsme důležité koloniální stavby, jezero, u kterého byla vězněna madam Su Tij, dávali si na ulici spoustu dobrůtek, popíjeli čaj v pouličních čajovnách a zažívali záblesky magického. 
 
To se může stát třeba tak, že ucaprtaní po celodenní chůzi si sednete na malinkou plastovou židličku v bezejmenné ulici někdy, když je tma. Magické okamžiky nemají rády přesný čas. Dáte si místnínezvykle sladkou kávu a pálivou polévku s krevetami a čerstvými bylinkami. Je horká tropická noc. Cítíte, jak je váš evropský zadek obklopen plastem, vaše odhalená kolena jsou v nezvyklém úhlu vzhledem k chodníku a chodidlům v sandálech je příjemně teplo. Vzduch, po horkém dni, je vlažný, příjemně vlhký a je cítit smaženým jídlem, rybinou, ovocem, benzínem, vonnými tyčinkami a spoustou lidí, kteří kolem vás sedí, chodí, jezdí v autech, na náklaďácích či mezi tím vším hrají uprostřed rušné silnice fotbal. Jsou snědí, žlutí nebo cokoli mezi tím, ale vždy drobní a černovlasí, a pokud se vaše oči setkají, usmějí se. Slyšíte tonální jazyk, který je neznámý dikcí i melodií. Domy mizící ve tmě jsou zaprášené,možná trochu olezlé, ale vždy mají v přízemí krámek a v něm jsou hromady nepovědomého zboží. A všude kolem pořád prodává, vaří, nakupuje, povídá, směje se, sní, doufá, dýchá, miluje nebo se jen dívá na televizi, stovka dalších lidí. A vy to všechno cítíte, slyšíte, vidíte, čicháte a ochutnáváte. A pak najednou se jako pozorovatelé rozpustíte v pozorovaném - je to jako sen promítaný do ticha bytí. 
 
V Yangonu jsme zjistili, že je čerstvě otevřená pozemní cesta do Mrauk U, a tak jsme nezaváhali ani chvilku. Cesta tam měla trvat 24 hodin autobusem, ale jak jsme to později hodnotili, měli jsme veliké štěstí a bylo nám dopřáno zdarma cestovat 9 hodin navíc. Tento bonus způsobila přestavba mostu, tedy přesněji to, že jsme museli i s autobusem počkat do rozednění až začne fungovat přívoz. Mrauk U je zatím turistikou jen velmi málo zasažené místo, blízko hranic s Bangladéší. 
 
V deníku mám zapsáno:
 
Město bylo od půlky patnáctého skoro do konce sedmnáctého století hlavním městem země zvané Rakhin a ve své době 
bylo jedním z nejbohatších v jihovýchodní Asii vůbec. Cestovatelé ho přirovnávali k Londýnu či Amsterodamu. Čile obchodovalo s Indií, Čínou ale i Španělskem, Holandskem, Portugalskem a Japonskem. Když, z posledně jmenované země, vyhnali pokřtěné samuraje, našli tito nebezpeční ďáblíci práci na místních válečných lodích krále Minbina a vznikla 
námořní síla, která v polovině 16. století terorizovala celý Bengálský záliv a nenalezla rovnocenného protivníka pro svých 
10 tisíc lodí. Snad i proto temply v tomto městě vypadaly jako bunkry. Ve vnitřních chodbách uschovávaly mnoho soch a 
reliéfů Buddhů, případně i obyčejných lidí.
 
Po pár stoletích všechny světské domy, stavěné ze dřeva, byly přírodou recyklovány a zbyly jen stavby religiózní, kamenné, rozseté na několika kilometrech čtverečních. Tato selektivní pomíjivost, spolu s mírně kopcovitým terénem, řekou a několika jezery, doplněná vesničkou dřevěných domů vytváří romantickou kombinaci, kde lapání magických okamžiků bylo z celého Myanmaru snad nejsnažší. Stačilo se jen procházet po večerním marketu, usednout ke stolečku s dobrotami na ulici nebo nechat plynout čas v jednom z mnoha templů. Další naší zastávkou byl Bagan, nejznámější historické místo v Myanmaru. 
 
Zde je záznam v deníku:
 
Přijeli jsme v noci a zaplatili vstup do oblasti 40$ za oba, a pak žasli nad 4800 temply rozmístěnými po oblasti velké 26 čtverečných mil. To je asi tak 67 čtverečných kilometrů a vychází to na víc jak 71 templů na kilometr, nebo, chcete-li 240 templů za dolar pro jednoho, a to není špatné. Některé z nich jsou trpaslíci o velikosti, řekněme vesnické kapličky. 
Spousta jich je velká jako kostel a mnoho zví rozměrů katedrál. Jsou postaveny z nehorázného množství cihel za 250 let, od 11. do 13. století. Na některé se dá lézt, a také se na ně leze. Slunce nad Baganem je pronásledováno fotografy z celého světa jako filmová hvězda. My jsme se k nim připojili již brzo ráno, ještě za tmy. Slunce dlouho otálelo, možná proto, že kromě nás, na něj čekalo i 21 horkovzdušných balónů. Schovávalo se za kopcem, ale pak ho z peřin červánků vyhnala neúprosná Rotace.
 
 V Baganu jsme za vydatné pomoci elektroskůtru viděli a prolezli všechny význačnější a několik méně významných templů. Temply jsme viděli za svítání a západu slunce, z kola, skůtru i z řeky. A pak, přetemplováni, jsme odjeli k jezeru Inle. Tohle jezero je další jen těžko minutelné místo. O něm deník říká:Z Baganu jsme jeli 8 hodin do vesničky Nyaungshwe. Tahle vesnička sama sebe nazývá vstupní branou k jezeru Inle, a je to tak. S jezerem ji spojuje kanál a stejně tak služby. Skoro každý je nějak zainteresován v péči o turisty. Bylo snadné nechat se posadit do lodičky a svést po jezeře. Jezero je bohatě obydleno a na jeho podstatné části se na plovoucích zahradách pěstuje zelenina. Kromě té jsme viděli i pozoruhodnou výrobu látky z vláken lotosu, hedvábí a bavlny, jak se dělají nože, lodě a stříbrné šperky. 
Kamaráda Láďu, který každoročně velí naší české vodácké výpravě, by jistě překvapil způsob, jakým rybáři na jezeře pádlují. Na svých lodích stojí, konec pádla mají pod paží, a zatímco ruce zaměstnává vytahování nebo pokládání sítí, pádlují nohou obtočenou kolem pádla.
 
Že Myanmařané uctívají nejčistějším kovem, tedy zlatem, Buddhu jako představitele lidské dokonalosti, je jistě z tohoto textu již jasné. V zajímavou zvláštnost vykvetla tato jejich libůstka v jednom templu na jezeře. Nejprve se nám zdálo, že každý z místních návštěvníků je z neznámého důvodu puzen k tomu, aby nejprve koupil, a pak nalepil tenoulinký zlatý plátek na jakési zářivé sněhuláky uprostřed. Nedalo mi to a přitočil jsem ucho k jednomu anglicky mluvícímu průvodci a užasl. Zlatí sněhuláci hluboko uvnitř sebe skrývaly sošku Buddhy. Jejich výsledný tvar vznikl spoluprácí tisíců a tisíců uctívačů. 
 
Od jezera Inle jsme odjeli do Mandalay, tam přespali jen jednu kratičkou noc a již čtvrtá hodina ranní nás mohla zastihnout, jak město znovu opouštíme a to vlakem, na sever, do města Myitkyina. S ranním vlakem jsme opouštěli i obvyklé turistické trasy, do kterých jsme v Baganu a u jezera zabředli. 
 
Cituji deník:
 
Do Myitkyiny jsme jeli vlakem 26 hodin. Vlak sebou házel z jedné strany na druhou a nebo skákal nahoru a dolů, a tak 
jsme byli rádi, že jsme si dopřáli uper class za 7000 Ks (asi 140 Kč) pro oba. Jen klidné tváře spolucestujících mírnily naše 
obavy. Takhle by předpisy EU nedovolili skákat ani klokanovi. A v tom všem celý den chodily, s grácií, prodavačky dobrot,
které si svůj krámek nosily na hlavě. Pak přišla noc. Dlouho jsme tomu nechtěli věřit, ale bylo to tak. Zima byla čím dál 
tím větší až se nám zdálo, že začíná mrznout. Vytáhli jsme a navlíkli na sebe všechno oblečení, trika kalhoty atd. Zabalili 
jsme se do šál, ale vše bylo marné. Byla taková zima, že se nedalo oko zamhouřit. Když ráno kolem osmé naše cesta 
skončila, nasávali jsme na nádraží s horkou kávou i paprsky slunce a jen těžko jsme se bránili nenadávat mu za jeho noční 
absenci.
 
Do Myitkyiny, nejsevernějšího bodu naší cesty jsme jeli proto, že jsme plánovali postupnou zpáteční cestu na jih lodí po řece Ayeyarwady. Koupili jsme tedy ve městě jen tepláky a triko, zařídili si letenky z Mandalay do Bangkoku na poslední den platnosti víz a chtěli pokračovat dál. Bohužel horní část řeky byla pro cizince uzavřená, a tak jsme se vrátili na nádraží. Jako jediní cizinci široko daleko jsme prošli protekčním, uctivě pomalým obřadem nákupu jízdenek mimo frontua znovu se kodrcali, tentokrát jen pět hodin do Hopinu. Odtud jsme na korbě náklaďáku dojeli k horskému jezeru Indawgyi. Jediný guest house, velké čisté jezero, které každé ráno zahalí tajemná mlha, do které tiše mizí a zase se z ní vynořují lodičky rybářů. Zlatý templ na nizoučkém ostrově působí dojmem, že plave a vesničky na březích vypadají stejně již několik století. Tak tohle dlouho nevydrží. Prostor pro „turistický průmysl“ je tu takřka hmatatelný. Ale tohle platí obecně o celém Myanmaru. 
HDP roste skoro o 7% ročně. Země pomalu spěje k demokracii a bydlí v ní 55 milionů zákazníků. Myslím, že není jediná nadnárodní firma, která by si na ni nebrousila zuby. Televize, přístroj se silou totemu a duší krysy, již i tady blikotavě blábolí své lži a vytváří zástupy uniformně vystrašených, ohlupených a potřebných konzumentů, jako všude jinde na světě. 
Myanmarský venkov je, co se týká oblečení, absolutně tolerantní. Myanmařané ještě z velké části nosí tradiční oblečení. Například většina mužů stále raději nosí longi, tedy kostičkovanou látku šikovně omotanou kolem pasu, než kalhoty a stejně tak ženy. Jejich longi jsou samozřejmě mnohem zdobnější a barevnější. Do toho se ovšem tlačí laciné oblečení z Číny. Výsledné kombinace jsou, s naším evropským kulturním podmíněním, k popukání. Můžete například vidět vojáka, který hlídá u závory přes silnici, přes vršek od uniformy má zavěšený samopal a vše doplňují kalhoty od pyžámka s medvídky a žabky. Jinde sedí dáma na bobku. Zpod longi vykukuje také pyžámko, tentokrát se sněhuláky, na hlavu si paní nejprve natáhla kulicha s bambulkami po stranách, a teprve na ni dala bambusový klobouček proti slunci. Mhouří oči blahem a kouří tlustý doutník...
 
Po jezeře Indawgy už jsme těšili na naše další setkání s řekou Ayeyarwady. Plavit se po této řece na dvoupatrové říční lodi s nízkým ponorem a spát s místními na palubě byl jeden z našich cestovatelských cílů. Tak totiž poznáte, že jste cestovatelé. Když zjistíte, že vaším cílem je cesta sama. Existence byla pro, a tak cesta odsýpala. Ráno jsme se rozhodli, že opustíme jezero a v několika minutách jelo kolem auto přes hory zpět do Hopin. Vlak jel za hodinu naším směrem tedy do Naba, a tam již čekal pickup, který nás odvezl do Katha. Našli jsme ubytování a večer dlouho ochutnávali různé laskominky na nočním trhu. Druhý den ráno jsme po snídani nakupovali nezbytné doplňky výbavy. Pečlivě jsme na velikém trhu vybrali tlustou deku a matraci na spaní na lodi. 
 
Nakupování v Asii je činnost plná mezilidské interakce. Mluvíte s mnoha lidmi, osaháváte a necháte je vybalovat a nabízet zboží, diskutujete o ceně a vyprávíte, kdo jste, odkud jste a proč tam jste. Všude je spousta zvuků, pachů barev a vjemů. Evropské nakupování v supermarketu je proti tomu jako dát si infuzi kapačkou, místo parádní večeře o třech chodech. Než jsme vše nakoupili a naobědvali se, bylo odpoledne. Teprve pak jsme se začali pídit potom, jestli nejede našim směrem pomalá loď, jak námi vybraný typ plavidla místní nazývají. Dlouho jsme nemohli v kanceláři úředníka probudit, ale nakonec v podvlékačkách slezl z horního patra, dlouho někam volal a pak řekl, že loď v 6 večer zastaví u druhé pagody. 
 
Do deníku jsem později napsal:
 
Rychle jsme nakoupili pár dobrot na cestu a šli čekat ke druhé pagodě. Se setměním loď majestátně přirazila a my byli na palubě. Zatím co se do již plné lodi dál nakládalo další zboží, sudy, pytle a tak, my jsme si na holé kovové palubě v prvním patře začali chystat naši deku a rohožku. Paluba nebyla narvaná, jen asi dalších deset rohoží s již rozvrtanými pelíšky. Hodný pán nám přinesl starý koberec, asi se mu nezdála naše rohožka z bužírek. Zdvořile jsme poděkovali, dali si ho pod sebe a ještě netušili, že nám pán zachránil život. Loď se rozjelaa s ní i rtuť teploměru. Obě pomalu, ale jistě, dolů. Zalehli jsme a já si ještě chvíli četl. Teplota klesala. Začali jsme z batohů vytahovat další a další kousky oblečení. Navlékl jsem všechny trička, všechny ponožky a do nich zastrkal tepláky. Satya byla taky pěkně nabalený hastroš. Pak oblečení došlo a začal foukat vítr. Naše nová čínská deka je velmi příjemná na omak a v pokojových podmínkách působí dojmem, že je vyhřívaná, ale zafouká-li severák na řece Ayeyarwady, profoukne jak řídký svetr. A tehdy došlo na koberec. Zkřehlými prsty jsme ho vydolovali zpod nás a v taktu drkotajících zubů jsme se do něj zabalili. Loď pokračovala na cestě dolů, a s ní rtuť v teploměru. Kolem třetí obě uvázly. Loď na písku a rtuť pocitově tak na nule. Začalo čekání na slunce. Pak konečně vylezlo a s ním i kapitán, který spolu s posádkou loď po několika hodinách kroucení, couvání, kroucení a couvání, vysvobodil. V deset jsme začali odkládat první svršky a v jednu jsem se opaloval na palubě a přemlouval Existenci, aby se podobné excesy již neopakovaly. Byl jsem vyslyšen. Za chvíli přišel kapitán a pyšně oznámil, že již někdy po půlnoci budeme v Mandalay. To se nám vůbec nehodilo. Do odletu nám pořád zbývaly čtyři dny a přijet do Mandalay navíc v noci? Ne. Vystoupili jsme v městečku Kyaukmyaung (Čaomiao) a další noc na lodi se nekonala.
 
Existence nás ze svých starostlivých, vlídných, ale neviditelných tlap nepustila ani po zbytek cesty. Městečko, ve kterém jsme vystoupili, bylo krásné a kouzelné. Malé, staré a většinou dřevěné. Po písčitém nábřeží jezdily kravské potahy, ulička se líně stáčela k malému tržišti a na křižovatce před ním stál houf malých stánků s jídlem, zeleninou a ovocem. Moc jsme si přáli tam zůstat, nešlo to. Jediný pra guesthouse (při představách se nechte inspirovat kolničkou na dvorku vaší babičky v Horní Dolní) neměl licenci na turisty. Navazovali jsme kontakty s místními a posunky navrhovali nocleh, ale nikdo si nás nechtěl vzít domů. Museli jsme tedy odjet do městečka Shwebo, vzdáleného jen asi tři čtvrtě hodiny motorikšou. A tak, druhý den ráno, si nás, jako jediné cizince ve městě, snadno mohl najít Čao Su, čerstvě vyškolený průvodce a mototaxikář v jedné osobě. Nadšeně se nás ujal. Nejprve jen se mnou zajel za jeho ženou do stánku, kde prodávala, pro druhou motorku, pak jsme naložil Satyu a vyrazili zpátky do Kyaukmyaung. Na kraji toho městečka je totiž pověstná výrobna obrovských keramických nádob, které Myanmařané používají jako zásobníky vody. V rozsáhlém komplexu, ve kterém pracovalo více než sto lidí, jsme viděli výrobu od přípravy hlíny přes točení a glazování až ke konečnému výpalu. Gigantické i menší nádoby vznikají na ručně či nohou poháněných kruzích a vypaluje se v pecích na dřevo o velikosti a tvaru jeskyně. Čao Su vše tlumočil, stovky nádob v různých stádiích byly fotogenické a moje žena, povoláním keramička, byla nadšená. Já si užil nejen exkurzi, ale i řízení motocyklu v Barmě, kde doprava má svá specifika. Auta historicky od začátku jezdila vlevo a volanty jsou dodnes, v 90%, pro takovou jízdu, na správné straně. Pak si ale vláda v roce 1970 vzpomněla, že to příliš připomíná koloniální doby a přikázala jezdit vpravo. Volanty neposlechly a zůstaly na svých místech. Tady z českého úhlu pohledu jezdí auta na správné straně, ale volant má nestarosti spolujezdec, což je, zvlášť při předjíždění, samozřejmě nevýhodné. Kromě této zvláštnůstky je rozdíl také v tom, že většina účastníků dopravy má dvoukolý dopravní prostředek a mnoho dokonce tříkolý. Některá vozidla mají vystrčený motor na rámu před kabinou a jiná jsou tažená kravami, volky, býky či buvoly různých typů, barev a velikostí. Důraz je kladen především na plynulost než na dodržování předpisů. Chodci pomalým, ale jistým krokem přecházejí cestu a všichni ostatní, které jsem zmiňoval, Vás i je, v různých rychlostech míjí. Zážitek z jízdy bych tedy shrnul jako organický.
 
Ve Shwebu jsme přespali ještě jednu noc. Večer jsme propovídali se zajímavým starým pánem, který si nás odchytl na ulici. Mluvil pěknou rozvážnou angličtinou, kterou již léta neměl možnost procvičovat, a i když pracoval celý život ve vládních službách byl stoupencem Ligy pro demokracii. Když se dozvěděl, že neznáme jeho oblíbenou ranní polévku pozval nás na snídani. Druhý den nás tedy vyzvedl Čau-So, a spolu s ním jsme šli za Phon-Ťhu na mohingu. Byla výborná, ale už jsme jí jedli mnohokrát před tím. Jsou to rýžové nudle s kousky tofu, osmahnuté oříšky, trocha kari a cosi podobné hrašce, to vše zalité vývarem a zasypané čerstvým koriandrem. Pak už jsme odjeli do Sagaingu. 
 
Původně jsme měli namířeno do Mingunu, ale pak jsme vjeli do města a to se nám zalíbilo. Leží na břehu naší staré známé řeky Ayeyarwady, je velmi zelené pahorkaté a plné zlatých pagod. Město je také důležitým duchovním centrem země a je v něm Buddhistická Akademie. Existence nám zařídila bydlení v jednom z mnoha klášterů. Udělala to tak, že nejprve nám poslala do cesty dva speciální mototaxikáře, pak zařídila, aby zbyl jen jeden jednolůžkový pokoj v hotelu, který vlastnil hamižný filuta, a pak už to bylo snadné. Mototaxikář navrhl, že nás odveze do Buddhistického kláštera a my nadšeně souhlasili. Pokud píši klášter, prosím vás nepředstavujte si nic ponurého, studeného, kamenného a vážného ani uctívání utrpení, s obrazy Vražděného na stěnách. Opak je pravdou. Filozofie buddhismu je naukou jak netrpět a u brány nás vítali dva veselí mníšci tak kolem 12 let. Dům byl z větší části dřevěný a socha Buddhy se šťastným výrazem v meditárně, byla symbolem Dokonalosti, ke které tato nauka nabízí cestu každému z nás. Na dvorku běhalo několik klášterních psíků, kluci s nimi dováděli, a o nás všechny se starala mniška v mých letech, která se pořád usmívala a vařila výtečně. Teravádoví mniši žijí prostý život a jedí jen jednou denně, v poledne. V ten čas, je-li možnost, jsou však zvyklí spořádat velkou hromadu jídla. My jsme stejnou šanci dostávali ráno a večer přes den jsme se toulali po městě. Město právě hostilo Světovou buddhistickou konferenci o míru, bylo vyčištěné od odpadků, ve slavnostní náladě a my jsme se loučili s Myanmarem. Klášter se k tomu báječně hodil. Slézali jsme nesčetné pagody, a oba dny a obě noci jsme poslouchali zpěv mnichů, který, zesílený reproduktory,k nám promlouval z mnoha klášterů z okolí. Na jedné z pagod jsme si přečetli text, a ten jsme si prozpěvovali s nimi:
 
Vyvarujte se všeho zlého
kultivujte co je ve Vás dobré
to je učení všech Buddhů
 
A pak přišlo poslední odpoledne a večer v Sagaingu. Na tržišti jsme nakoupili nějaké dárky a odvezli je do kláštera. Na ráno jsme měli domluvené mototaxikáře na hodinovou cestu na letiště v Mandalay a v kapse letenky do Bangkoku. Klášter, zavíral bránu se soumrakem. V šest. Měli jsme tedy ještě necelou hodinku na procházku venku. Vylezli jsme na jednu, pro nás bezejmennou, pagodu a usadili se na ještě vlažné cihly. Teplým podvečerem pachy vyprávěly o řece, palmách, motorkách a večeřích. Prozpěvování mnichů kolébalo mysl. Čas došel až k nám, asi aby pozdravil poslední paprsky slunce na bílých a zlatých pagodách a na malou chvilku se zastavil. Bylo to jako sen. V tichu bytí.

Zpět

Nabízené přednášky

  • 10.03.2016 23:44

    Myanmar - hledání magického

    Jihovýchodní Asie, Indočína, Bengálský záliv, Barma, jsou některé z exotických názvů, které se geograficky vztahují k Svazové republice Myanmar. Ta, ve velikosti 8,5 českých republik, známější pod názvem Barma, leží na břehu Bengálského zálivu a její největší sousedi jsou...

  • 24.11.2013 21:16

    Z Florence do Pákistánu

    První vyprávění Vás postupně povede z Prahy Florence po zemi až na hranice Indie. Budu Vám vyprávět jak se Evropa nejprve pomalu proměňovala v Asii. Navštívíme také Istanbul , Kapadokii  a pak se vypravíme do Sýrie. Povím Vám o tom jak  starobylou zemí je a jak  krásnou...

  • 24.11.2013 20:31

    Mizející ticho Ladakhu

    V nejvyšších horách světa. V těžkých klimatických podmínkách Himalájí,  za mnoho staletí,  vytvořili lidé  soběstačnou, nezávislou  civilizaci. Díky specifickým zvyklostem, náboženství a  vzájemné spolupráci vytvořili Ladačané  laskavou buddhistickou...

Kontakt

Yakeen J. Helus

Yakeen +420 608 407 802
Satya + 420 734 271 003

© 2013 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode